Když tři dělají totéž, není to totéž. To platí i pro programy kvantitativního uvolňování. Zatímco americká centrální banka svoji uvolněnou monetární politiku postupně utahuje, centrální bankéři v Evropě a Japonsku se drbou na hlavě a přemýšlejí, jaký význam mají jejich opatření na reálnou ekonomiku.

Byť šlo v rámci kvantitativního uvolňování v USA, Evropě a Japonsku prakticky o to samé – snahu podpořit ekonomiku skrze zaplavování trhu masou volné likvidity, významně se lišilo očekávání jednotlivých centrálních bank.

Proč kvantitativní uvolňování v USA fungovalo a jinde ne?

Zatímco v Evropě a Japonsku mělo kvantitativní uvolňování sloužit k růstu inflace a zároveň chuti spotřebitelů půjčovat si, v USA byla centrální banka se svým programem vnímána jako „věřitel poslední instance“, jehož hlavním úkolem bylo vrátit důvěru spotřebitelů v ekonomiku.

„V Evropě a Japonsku se nejenže nepodařilo podpořit růst inflace, ale ani také ochotu spotřebitelů zadlužovat se. Paradoxně, v Evropě i Japonsku rostla míra úspor domácností i v prostředí téměř nulových úrokových sazeb!“, komentuje situaci Wolfgang Koeck, analytik společnosti Phoenix Investor.

Zároveň, zástupci americké centrální banky si byli vědomi toho, že jejich politika jako taková není všemocná, viz citace Bena Bernankeho, tehdejšího guvernéra FED:

The Federal Reserve cannot solve all the economy's problems on its own. That will take time and the combined efforts of many parties, including the central bank.

(Centrální banka nemůže vyřešit všechny problémy sama. Toto si žádá čas a společné úsilí několika stran, včetně centrální banky)

Ben Bernanke, listopad 2010

Eurozóna už střízliví

Naopak, Mario Draghi (ECB) i Haruhiko Kuroda (BoJ) si byli efektem kvantitativního uvolňování jistí mnohem více. V Evropě však víra ve schopnosti kvantitativního uvolňování klesá a Mario Draghi čím dál častěji a hlasitěji burcuje zástupce politické reprezentace k realizaci zásadních reforem. Zároveň, ECB již postupně omezuje objem dluhopisů kupovaných v rámci programu kvantitativního uvolňování.

V tuto chvíli se nabízí otázka, jaký vliv může mít změna „mindsetu“ Evropské centrální banky na dluhopisy členských zemí eurozóny.

„Vyhlídky dluhopisového trhu obecně nejsou příznivé, mimořádně uvolněnou politiku nemůže ECB držet do nekonečna. Ekonomická situace navíc nahrává spíše rychlejšímu ukončení nestandardního nastavení. Až k tomu dojde, budou dluhopisy trpět – postupná normalizace měnových politik centrálních bank povede k pozvolnému růstu dluhopisových výnosů, což se analogicky promítne negativně na hodnotě dluhopisů. Záležet bude zejména na vývoji inflace v eurozóně – pokud bude zůstávat dál tlumená, bude proces pomalejší, pokud se naopak přece jen ceny rozjedou, může být vývoj velmi rychlý.“, komentuje situaci Aleš Prandstetter, hlavní investiční stratég ČSOB AM.

Skoro polovina eurozóny si půjčuje se zápornými úrokovými sazbami i u dluhopisů s 5letou maturitou

Obrovské množství nově natištěných peněz však rozhodně nepřišlo vniveč. Evropské centrální bance se podařilo stlačit výnosy státních dluhopisů eurozóny tak, že si dnes téměř polovina měnové unie půjčuje se zápornými úrokovými sazbami i u dluhopisů s 5 letou splatností. Pokud by Vám někdo v roce 2010 řekl, že si Irsko bude půjčovat se zápornými sazbami a Španělsko od tohoto bude pouze krok, asi byste nevěřícně kroutili hlavou, dnes je však toto realita.

Vývoj výnosu dluhopisu se splatností 5 let jednotlivých členských zemí eurozóny

Čas, který si eurozóna koupila, nebyl využit

„Bohužel pro ECB a jednotlivé země, příležitost v podobě nízkých úroků státních dluhopisů nevedl v Evropě k zavedení strukturálních reforem, na které v běžných podmínkách „nejsou peníze“. Je pak otázka, jak bude možné tyto reformy prosadit v době případného růstu úrokových sazeb, který by doprovázel další utahování měnové politiky Evropské centrální banky. Případný ústup ECB ze scény by mohlo opět zvýšit politická rizika na periferii eurozóny, která byla v poslední době vyhlazena. Toto by dále akcelerovalo růst výnosů dluhopisů těchto zemí a otázku životaschopnosti těchto ekonomik“, doplňuje Koeck.